ČESKOU VERZI ČTĚTE NÍŽE
Interestingly enough, one often only realizes the importance of his decisions after these have been made. As for me, this applies to my decision to study and conduct research in Namibia. I had long been interested in the political economy of developing countries but at first, I thought that I could study it without actually living in the developing country that I wanted to focus on. What I have learned, however, is that my understanding of developing countries’ challenges would be greatly stymied if I did not go there and observe myself. One reason is that the media coverage of political developments in Namibia, or all of Africa for that matter, is rather poor and usually focuses on isolated events. The domestic media, it must be added, are still widely circulated in their physical form and are not always readily available online.
Naturally, every country and community has its own political culture as well as its own way of talking about politics that can only be experienced, not told. Furthermore, as I have learned, a discussion on world’s hunger in a well-supplied classroom at a New England college, for instance, may not convey the intensity and urgency of some of the issues concerned. In a way, considering the aspirations that developing countries harbor and the policies that they implement can serve as an apt opportunity for reflecting on the state of politics in the “developed”[1] world and the nature of governance itself.
Namibia is a country of paradoxes. With per capita income of $ 10 800, it can be seen as one of the more developed countries in Africa. This statistic places the country on the 128th place in the world.[2] On the other hand, 27.4% of the population is unemployed and 28.7% lives below the poverty line. Namibia’s Gini coefficient (which measures inequality) is particularly high and the country often ranks as the most unequal society on Earth. One observation regarding population living below the poverty line is needed here. I recently read an article which lauded the country’s government for lowering the statistic to about 8%. That surprised me because this would not be dissimilar from the Czech Republic, a well-performing European Union member. What explained this statistic was that extreme poverty in Namibia was defined as living on less than $1 per day. Czech Republic’s definition is undoubtedly far from this benchmark. One has to be careful with government statistics. In another article celebrated access to fresh water does not necessarily mean that Namibians in the villages have taps and drink fresh water, it merely means that there is a pipe somewhere down there. The HIV/AIDS epidemic remains a major challenge for Namibia, with an HIV/AIDS adult prevalence rate of 14.3%. Just in 2013, 6 600 Namibians fell victim to the disease. This undoubtedly influences the country’s life expectancy which is about 52 years.
Anyone who spends at least a couple of weeks in the country notices the economic reality that the statistics above evidence. It is very common to see the newest German cars in the capital, yet it is obvious that ordinary Namibians do not own cars. I do not say this to start a jeremiad about inequality as some liberals in the West often do, I mention it to illustrate that what ordinary Namibians lack first and foremost is the opportunity to lift themselves out of poverty. This has a lot to do with access to quality education and training (or lack thereof) but the structure of Namibia’s economy cannot go unmentioned. Long story short, Namibia imports a vast amount of the goods that Namibians consume. Whether we talk durables, simple consumer goods or groceries, most of the country’s goods are imported from South Africa and thus not only reflect the costs associated with imports but also deny Namibians the jobs provided by domestic production. A considerable number of Namibians thus does not join the formal economy and focuses on mere subsistence instead. Another example is energy. Despite the fact that the Namibian sun shines more than 300 days in a year, there are relatively few solar power plants and the country imports most of the electricity it needs for its two million citizens.
Even though economic policies no doubt play a major role, I am of the opinion that what matters most to a country’s development is an accountable government that ensures rule of law and equal opportunities for all citizens. Namibia gained independence relatively late, in 1990, and thus did not have to face some of the challenges that other African countries encountered in the 1960s. For example, the Democratic Republic of Congo was home to less than 20 college graduates when it gained independence in 1960. However, the policy that Namibia did adopt was creating a number of so-called parastatals, i. e. government-owned or dominated companies that control key sectors of the economy such as energy production, public transport, etc. This practice then leads to various forms of nepotism, or, as scholars often describe it in the African example, neopatrimonialism. In such a system, political parties do not necessarily fulfill the function of grouping individuals with common ideological views. Rather, they serve as a mechanism for allocating government jobs and contracts. This leads to wide corruption which often reaches striking levels. In the capital of Windhoek for example, former city government officials gain access to oversized plots of land at a time when the city is facing a housing crisis exacerbated by the fact that about 600 people arrive in the capital every month in search of jobs.
Lack of clear ideological differences between political parties or lack of a compact political ideology in and of itself is another phenomenon in Namibian politics. For over 25 years now, the country has been ruled by the SWAPO party, a movement that led the liberation struggle for independence. In the pre-independence era, the party garnered support from socialist countries and movements and as many African leaders, SWAPO’s leadership drew its inspiration and vision from Marxism. Today however, the SWAPO is hardly Marxist. The country’s constitution, which is arguably one of Africa’s most forward-looking, and which was written at a time when the SWAPO-led liberation struggle finally bore fruit, is socialist only prima facie. Even though the document mentions that Namibia shall have a mixed economy, it also protects the sanctity of private property. The significance of the latter provision in Namibia will be illustrated below. It is undeniable that Namibia needs political parties that differ in terms of their visions and ideology but as of now, the country’s leading political party functions as a mere allocator of government jobs.
The issue that has arguably most political salience in today’s Namibia is that of land reform. Ever since the territory of what was then known as South West Africa was claimed by the Germans in the 1880s, Namibia was intended to become a settler colony. In contrast with other types of colonies, settler colonies were meant to be inhabited by European settlers and the colonial policy encouraged this by awarding them land under favorable conditions. After Namibia became South Africa’s mandate when Germany was defeated there in the First World War, cheap farmland continued to be provided to white farmers. As a result, a great amount of land was owned by white Namibians upon independence. The Namibian constitution protects the sanctity of private property but it also provides for a legal land reform. However, the government has not been able to tackle the issue of land which is illustrated by widespread corruption, cases of which have been described above. The government’s initiative to provide mass housing for the landless has been similarly stifled by mismanagement. This has recently led a group of leftist-leaning activists to found what is known by the name of Affirmative Repositioning. The group’s strategy is to overwhelm local authorities with mass applications for land which the Namibian bureaucracy can hardly process, given that over 50 000 people have applied for land. If the authorities do not process the applications by July 31st, 2015, the leaders of Affirmative Repositioning threaten that they will occupy the land.
I had the opportunity to get to know Job Shipululo Amupanda, the leading figure behind Affirmative Repositioning. Amupanda taught me Political Economy of Southern Africa and at first struck me because of his emphasis on hard work, critical analysis, and punctuality. Even though I later had to significantly reconsider my initial impression due to Amupanda’s relaxed dedication to the high expectations that he himself set, I would grant him the virtue of intellectual curiosity which did not seem to be common in University of Namibia’s professors. What undermines Affirmative Repositioning’s viability and what, in my humble opinion, will ultimately lead to its failure, is Amupanda’s implacable radicalism. Not only does he openly admire infamous dictators of the past and the present – Ma Zedong and Robert Mugabe to name just a few – he also lives by the principle spelled out by Che Guevara – The revolution is not an apple that falls when it is ripe. You have to make it fall. Despite the fact that Amupanda’s cry is fully justified – the government has been unable to provide an effective answer to one of Namibia’s most-pressing issues – the means he employs deny him important allies. The young politician uses the same empty and dangerous rhetoric that generations of communists misused to discredit Marx’s theory which in fact has, despite its gross flaws, some intellectual value. For Amupanda, there is no room for compromise and the revolution demands constant vigilance because all of Namibia’s capitalist forces have conspired to bring about Affirmative Repositioning’s failure. As was true in Marx’s times, there is no collusion between the capitalists and the ever dynamic and changing society does not follow the rules that Amupanda and his Hegelian friends set out for it. Despite his emphasis on critical analysis, Amupanda denies words their true meaning and uses them as a weapon under the logic that the ends justify the means. And so even those who agree that land reform is an issue that deserves concrete solutions cannot support a movement that questions the importance of private property while creating intellectually dishonest theories that could result in horrible practice.
What are the answers to Namibia’s challenges? First, the country needs to improve its governance. Namibia is rich in natural resources but the tax revenue that the government collects is not always used wisely. Millions of Namibian dollars are drowned in inefficient parastatals that would best be privatized. The government instituted an Anticorruption Commission, yet no high-ranking official was ever caught. Government employees are allowed to run private businesses on the side despite the fact that this leads to flagrant conflicts of interest. Key initiatives such as building solar power plants are hugely underfunded at a time when the government spends millions on a house for a former president. Second, the Namibian government will have to improve education opportunities for its citizens who will then critically evaluate the government’s performance and bring about a multiparty democracy that the country desperately needs.
* * *
Namibijská politika – Snaha o rozvoj
Člověk si často uvědomí důležitost svých rozhodnutí až potom, co tato již byla učiněna. Nepochybně to platí pro mé rozhodnutí studovat a vést politicko-ekonomický výzkum v Namibii. O politickou ekonomii rozvojových zemí se zajímám již dlouho, nicméně zpočátku jsem se domníval, že bych tento předmět mohl studovat bez toho, abych zemi, o kterou se zajímám, nezbytně navštívil. Brzy jsem však zjistil, že moje pochopení výzev, kterým rozvojové země čelí, by bylo v situaci, kdy bych do oněch států sám neodcestoval, značně omezené. Jedním z důvodů je to, že mediální pokrytí politického vývoje v Namibii, či vlastně celé Africe, je velmi omezené a obvykle se zaobírá izolovanými událostmi. Je třeba dodat, že domácí média jsou stale cirkulována v jejich fyzické formě a nejsou tak snadno dostupná online.
Každá země a komunita má přirozeně svojí vlastní politickou kulturu a tradici diskuse o politice, které mohou být pouze zažity, nikoliv zprostředkovány. Zároveň jsem si uvědomil, že například diskuse o problému světového hladu v dobře vybavené učebně novoanglické univerzity nedokáže tlumočit intenzitu a urgenci těch najpalčivějších výzev, kterým rozvojové země čelí. Svým způsobem může zamyšlení nad aspiracemi rozvojových zemí představovat přiležitost pro hodnocení politiky v “rozvinutém světě”[3] a vládnutí jako takovém.
Namibie je země paradoxů. S ročním příjmem na hlavu ve výši 10 800 amerických dolarů může být země považována za jeden z rozvinutějších států v Africe. Tato statistika zároveň zemi klade na 128. místo na světě.[4] 27.4% populace je ale nezaměstnaných a celých 28.7% občanů Namibie žije pod hranicí chudoby. Namibijský Gini koeficient (který vyjadřuje míru nerovnosti) je obzvláště vysoký a Namibie je často zmiňována jako společnost s největší příjmovou nerovností na celém světě. Na tomto místě je třeba dodat osobní postřeh ohledně statistiky populace žijící pod hranicí chudoby. Nedávno jsem četl článek chválící namibijskou vládu za snížení počtu lidí žijících v chudobě na asi 8%. To mě překvapilo, protože takové číslo by nebylo nepodobné České republice, v zásadě prosperujícímu členovi Evropské unie. Vysvětlení spočívá ve faktu, že extrémní chudoda je v Namibii definována jako život za méně než jeden americký dolar denně. Definice chudoby v České republice je nepochybně takové hodnotě na hony vzdálena. V případě vládních statistik je třeba být velmi opatrný. Další článek například vychvaloval přístup k pitné vodě, nicméně toto neznamená, že lidé na namibijském venkově mají k dispozici kohoutky a pijí čistou vodu. Znamená to pouze a jen to, že nedaleko v zemi se nachází vodovod. Epidemie HIV/AIDS nadále zůstává vážným problémem, neboť zhruba 14.3% Namibijců žije s HIV/AIDS. Jen v roce 2013 pohlehlo nemoci na 6 600 občanů země. Toto číslo nepochybně ovlivňuje předpokládaný věk dožití, který se pohybuje kolem 52 let.
Kdokoliv v zemi stráví přinejmenším několik týdnů si povšimne ekonomické reality, která je výše zmíněnými statistikami ilustrována. V hlavním městě je naprosto běžné spatřit nejnovější německé automobily, zároveň je však očividné, že běžní Namibijci auta nevlastní. Neříkám to proto, že bych chtěl zjednodušeně lamentovat nad nerovností, jak se občas daří západním liberálům. Zmiňuji to, jelikož chci upozornit na to, co běžní Namibijci postrádají nejvíce – příležitosti dostat se vlastním úsilím z labyrintu chudoby. Tato situace má co do činění s (ne)přístupem ke kvalitnímu vzdělání a praxi, nepřispívá zde ovšem ani struktura namibijské ekonomiky. Pro zkrácení uveďme, že Namibie dováží naprostou většinu zboží, které Namibijci konzumují. Ať už se jedná o produkty se značnou přidanou hodnotou, obyčejné konzumní zboží nebo potraviny, většina artiklů je dovezena z Jihoafrické republiky, a tak nejenom refklektuje cenu spojenou s dovozem, ale zároveň odpírá Namibijcům příležitosti spojené s domácí produkcí. Značné množství občanů Namibie tak vůbec není zapojeno do formálního hospodářství a pěstuje si vlastní obživu. Dalším příkladem je energie. Přestože namibijské slunce pálí přes 300 dní v roce, v zemi se nachází relativně malý počet solárních elektráren a Namibie dováží rozhodující část elektřiny, kterou pro svoji dvoumilionovou populaci potřebuje.
Přestože hospodářská politika hraje neoddiskutovatelnou roli, autor tohoto článku je toho názoru, že nejdůležitějším faktorem podmiňujícím rozvoj země je systém odpovědné vlády, která zajistí zákon, pořádek a rovné příležitosti pro všechny občany bez rozdílu. Namibie získala nezávislost relativně později, v roce 1990, a nemusela tak čelit některým z výzev, které omezovaly prostor pro rozvoj v šedesátých letech dvacátého století, kdy získala nezávislost velká část Afriky. V Demokratické republice Kongo například v roce 1960, kdy země získala samostatnost, žilo méně než 20 lidí s vysokoškolským diplomem. Stejně jako ostatní africké země nicméně Namibie adoptovala politiku tzv. para(polo)státních podniků, které kontrolují rozhodující sektory namibijského hospodářství jako energetiku, veřejnou dopravu, etc. Tato politika vede k nejrůznějším formám nepotismu nebo, jak je tento fenomén v Africe nazýván, neopatrimonialismu. V tomto systému neplní politické strany funkci sdružování jednotlivců s podobnými politickými názory. Místo toho slouží jako mechanismus pro rozdělování státních zakázek a “trafik,” a to od nejnižších zaměstnaneckých pozic. Toto samozřejmě vede k do očí bijící korupci. V hlavním městě Windhoeku bývalí členové městské samosprávy získávají přístup k prvotřídním parcelám v době, kdy město čelí bezprecedentní krizi bydlení, neboť každý měsíc vítají brány města na 600 lidí doufajících v nalezení lepších pracovních příležitostí.
Absence jasných ideologických rozdílů mezi politickými stranami a neexistence soudržné politické ideologie jako takové je dalším fenoménem namibijské politiky. Země je po více než 25 let ovládána politickou stranou SWAPO, hnutím, které vedlo dlouhé dekády boj za nezávislost. V éře před získáním samostatnosti byla strana podporována mnohými zeměmi socialistického bloku, a stejně jako mnoho afrických lídrů, i předsednictvo SWAPO se nechalo inspirovat marxismem. Dnes je však SWAPO stěží marxistickou stranou. Namibijská ústava, která je objektivně považována za jednu z nejpokrokovějších v Africe, a která byla sepsána ve finální fázi boje za nezávislost, je vskutku socialitická pouze prima facie. Přestože dokument zmiňuje, že země bude mít tzv. smíšenou ekonomiku, ústava také ukotvuje instituci soukromého vlastnictví. Klíčovost této instituce v soudobé Namibii bude záhy popsána. Je neoddiskutovatelné, že Namibie potřebuje politické strany, které se liší svými vizemi a idologiemi. V současné době slouží hlavní politická strana jako pouhý mechanismus přidělování státních zaměstnání.
Tématem, které zaujímá v soudobé Namibii přední pozici, je pozemková reforma. Už od dob, kdy byla v 80. letech 19. století Jihozápadní Afrika obsazena koloniálním Německem, byla země Berlínem určena pro evropské osadníky. Ve srovnání s ostatními typy kolonií byla v případě tzv. osadnických kolonií podporována imigrace Evropanů, která byla zároveň umocněna možností získat snadno půdu pro farmaření. Poskytování levné půdy bílým farmářům pokračovala i po tom, co se Namibie stala na konci první světové války po porážce Německa mandátem Jižní Afriky. Výsledkem byla situace, kdy byla v době získání nezávislosti většina půdy vlastněna bílými farmáři. Namibijská ústava chrání soukromé vlastnictví, zároveň ale také dláždí cestu legální pozemkové reformě. Namibijská politická reprezentace nicméně nebyla schopna otázku vlastnictví půdy vyřešit, což je ostatně ilustrováno masivní korupcí, jejíž případy byly popsány výše. Snaha vlády konstruovat levné bydlení pro občany bez téměř jakéhokoliv vlastnictví také selhává díky špatnému řízení. V nedávné době tak vzniklo hnutí Affirmative Repositioning vedené levicovými aktivisty. Strategie hnutí spočívá v zahlcení místních samospráv žádostmi o vydání půdy, které ovšem namibijská administrativa v situaci, kdy žádosti podalo více než 50 000 lidí, nemůže vyřídit. Pokud ovšem úřady žádosti nevyřídí do 31. července 2015, hrozí lídří hnutí Affirmative Repositioning nelegálním obsazením půdy.
Naskytla se mi příležitost seznámit se s Jobem Shipululo Amupandou, vedoucí figurou za hnutím Affirmative Repositioning. Amupanda mě vyučoval politické ekonomii jižní Afriky a nejprve mne překvapil svým důrazem na tvrdou práci, kritické myšlení a dochvilnost. I když jsem později musel zásadně přehodnotit svůj prvotní dojem, neboť Amupanda nedokázal naplnit ona vysoká očekávání, která sám stanovil, přesto bych ho popsal jako zvídavého intelektuála na univerzitě, kde by člověk profesora s takovou charakteristikou pohledal. Co ovšem dle mého názoru podrývá životaschopnost hnutí Affirmative Repositioning, a co také nakonec povede k jeho selhání, je Amupandům nesmiřitelný radikalismus. Nejen že otevřeně obdivuje neblaze prosulé diktátory minulosti i současnosti – například Mao Ce-tunga či Roberta Mugabeho – Amupanda žije podle principu stanoveného samotným Che Guevarou – Revoluce není jablkem, které samo spande, až uzraje. Jablko je třeba utrhnout. Přestože Amupandovy požadavky jsou naprosto ospravedlnitelné – politická reprezentace zatím nebyla schopna nabídnout efektivní řešení jednoho z nejpalčivějších problémů současné Namibie – způsob, kterým tak činí, odrazuje potenciální spojence. Mladý politik Amupanda užívá stejně prázdné a nebezpečné rétoriky, kterou zneužily generace komunistů, aby tak mimoděk zdiskreditovaly Marxovu teorii, která ve skutečnosti má, navzdory hrubým závadám a nedostatkům, určitou intelektuální hodnotu. Pro Amupandu neexistuje prostor pro kompromis a revoluce vyžaduje nepřetržitou ostražitost, protože kapitalistické síly Namibie osnují zkázu hnutí Affirmative Repositioning. Jak ovšem bylo pravdou v dobách Marxových, žádná úmluva mezi kapitalisty neexistuje a ona neustále dynamická a měnící se společnost nefunguje podle pravidel, které jí Amupanda a jeho hegelovští přátelé předepisují. Amupanda tak navzdory svému vlastnímu důrazu na kritickou analýzu významově ždímá slova, aby je následně použil jako zbraň podle logiky účel světí prostředky. A tak i ti, kteří se shoudnou, že pozemková reforma je problémem, který si zaslouží konkrétní řešení, nemobou podporovat hnutí, které pochybuje o nezcizitelnosti práva soukromého vlastnictví a propaguje intelektuálně nepoctivé teorie, které mohou vést k hrozivé realitě.
Jaká jsou tedy řešení výzev, kterým Namibie čelí? Země musí nejdříve zkvalitnit správu věcí veřejných. Namibie je bohatá přírodními zdroji, nicméně daňové výnosy nejsou rozumně investovány. Milióny namibijských dolarů jsou utopeny v neefektivních polostátních společnostech, jež by bylo nejlepší privatizovat. Vláda vytvořila Protikorupční komisi, která ovšem nikdy nechytila žádnou opravdu velkou rybu. Státní zaměstnatni mohou soukromě podnikat navzdory faktu, že tyto praktiky vedou ke zjevnému střetu zájmů. Klíčové iniciativy jako výstavba slunečních elektráren jsou obrovsky podfinancované, zatímco vláda utrácí miliony na dům pro bývalého prezidenta. Za druhé je třeba, aby namibijská vláda zkvalitnila vzdělávací příležitosti pro svoje občany, kteří tak budou mít možnost a schopnost kriticky zhodnotit práci vlády a následně transformovat namibijskou politiku v systém více životaschopných stran, které země tolik potřebuje.
[1] Quotation marks are appropriate here because thanks to the various ways of measuring development, the term “developed country” is rather elusive.
[2] Unless otherwise specified, the data for this article comes from CIA’s The World Factbook.
[3] Uvozovky jsou zde užity, neboť termín “rozvinutá země” není díky mnoha způsobům měření snadné definovat.
[4] Pokud není uvedeno jinak, data v tomto článku pocházejí z The World Factbook od CIA.