ČESKOU VERZI ČTĚTE NÍŽE
I arrived in Namibia on a warm Tuesday morning. I soon learned that nice days are not going be an exception in this young country. I have been here for days now and I have not seen a single cloud. Every day, the sky is huge and blue, and so the weather section of the newspaper has it easy – “some wind in the north of the country, otherwise fine and hot.” I bet they simply reprint this sentence every day. It is a little weird to hear about snow storms in New England and get sunburnt on the other side of the world.
However, the weather helps to get over thins that would otherwise be a problem. For example, the place where I am staying apparently only has cold water. Well, there is still the red tap but the water comes out cold anyway. Luckily, it is so hot out there that cold water is a blessing and no one really thinks seriously about taking a shower with warm water. The only issue is when there is no water at all (or dripping) which has happened before. In such situation, the people who are responsible for making sure that everything works notify us that things will be back in order by, say, eight o’clock. So I come back at nine (several hours since the issue arose) and it is still broken. Hmm, weird, better ask if they mean PM or AM next time.
I came to Namibia to spend a semester at the University of Namibia, do research, and work a summer internship. That means that I am living in a student dorm several minutes from the university. The first thing I noticed about the dorm was the security. The whole complex of buildings is surrounded by a pretty high fence with some barbed wire on top. The gate is patrolled by “campus police” that have real military uniforms and search people’s backpacks each time someone comes in. Security seems a big issue because people in the nearby capital, Windhoek, have electric fences around their houses and I have also seen police checkpoints on the roads. One thing about our “campus safety” however, is that they look really bored. For instance, there is a guy manually lifting the university boom gate each time a car wants in. I may be mistaken but it looks like it is the same man no matter what time of the day you are there.
When it comes to class registration, there was not really anything like an orientation, basically you show up and hope that you figure it all out. There was a number of different stops through which I had to go and I pretty much had to visit them all before I found out where to begin. At the first stop, I was told I need to bring some documents that I had in my email so I thought that would be quick. Unfortunately, the internet speed reminded me of the early 1990’s and I was not able to download a 3 MB document. Eventually, a nice lady in the library helped me out and let me use her personal computer which was remarkably faster. Once I got it started, registration was a matter of hours (success!).
One thing I am researching (although as a side issue, my research mainly focuses on the political economy of development aid) is the role of the colonial legacy in German-Namibian relations. I decided to see quite an advertised point of interest – an old statue of a German colonialist – Reiterdenkmal. So I make it to the site, just behind an old Lutheran church (also built by the Germans) but the statue is nowhere to be found. The only thing I can find is a newly-built monument commemorating independent Namibia at the crossing of Fidel Castro St. and Robert Mugabe Ave. (sic). Well, simply put, the Reiterdenkmal is not there anymore.
Namibia has recently topped the list of most unequal countries, measured by the Gini coefficient. One thing I noticed was a relatively high number of high-end German cars in the capital. Particularly, I was struck by the fact that most cars were quite new and the usual mix of older and newer vehicles was missing (besides the taxis mentioned in a few lines). I have figured that people either have money and nice cars or neither. There is also one poor neighborhood only a couple of hundreds of meters behind my dorm. See attached pictures.
Because there is no system of public transportation, people rely on taxis. However, these taxis are more of a system of shared transportation rather than a purely commercial service. Basically, you come to a place where there is a bunch of cars and drivers shouting at you. You say where you want to go and they put you in a vehicle. There you wait until they literally fill up the car and then you go. If the car is not yet full the driver will stop along the way to check people that are walking along the road. These people say where they want to go and if they are lucky, they get on. If not however, the driver does not even say no and just ignores them. Once your ride is over, you simply hand over the cash. It is very cheap, a five-mile ride costs about one U.S. dollar.
To conclude, there is a lot to learn. Namibia is already a fifth country I am going to be living in but surprises abound. Luckily, the Namibian people are very friendly and easy-going, food is full of nutrients (amazing bananas) and if things get tough, you can always relax in the sun!
Život v Namibii
Do Namibie jsem přijel teplého úterního rána. Brzy jsem zjistil, že slunečné dny nebudou v této mladé zemi výjimkou. Jsem tady už několik dní, a zatím jsem neviděl jediný mrak; obloha je každý den obrovská a modrá a sekce počasí v novinách krátká – “lehký vítr na severu země, jinak slunečno a horko.” Vsadil bych se, že tu samou větu jednoduše otiskují každý den. Je trochu zvláštní slyšet o vánicích v Nové Anglii a připálit se na slunci na druhé straně světa.
Pěkné počasí ovšem pomáhá překonat patálie, které by jinak byly problémem. Ubytovna, ke žiju, má například očividně pouze studenou vodu. Červený kohoutek tady sice je, ale po jeho otočení vyteká pořád jenom studená voda. Venku je ale naštěstí takové vedro, že studená voda je požehnáním a nikoho snad ani nenapadne sprchovat se teplou vodou. Jediným problémem je, když voda neteče vůbec (nebo kape), k čemuž již došlo. V takové situaci lidé zodpovědní za údržbu vyhlásí, že vše bude v pořádku, řekněme, do osmi hodin. Já přijdu zpět v devět (několik hodin po tom, co problém nastal) a hle – voda stále nikde. Hmm, divné, příště se radši zeptám, jestli mysleli osm večer nebo ráno.
Do Namibie jsem přijel strávit semestr na University of Namibia, dělat výzkum a pracovat v rámci letní stáže. To znamená, že žiju ve studentské ubytovně několik minut od univerzity. První věcí, které jsem si všimnul, byla bezpečnost. Celý komplex ubytoven je obehnán docela vysokým plotem s ostnatým drátem. Brána je hlídána univerzitní policií, jejíž členové mají vojensky vypadající uniformy a prohledávají batohy každému, kdo vstupuje do komplexu. Bezpečnost se zdá být důležitou záležitostí, protože lidé v nedalekém hlavním městě Windhoeku mají kolem domů elektrické ploty a také jsem viděl kontrolní stanoviště na silnicích. Příslušníci univerzitní policie na druhou stranu vypadají vcelku znuděně. Je zde například jeden člověk, který ručně zvedá závoru u vjezdu na univerzitu pokaždé, když potřebuje nějaké vozidlo na kampus. Nejsem si tím úplně jistý, ale zdá se mi, že tu závoru tam zvedá ten samý muž, ať tam přijdete v kteroukoliv denní dobu.
Co se týče registrace na univerzitě, prakticky neexistovalo nic jako orientace nových studentů, v zásadě tam prostě přijdete a doufáte, že na to na všechno nějak přijdete. Bylo několik stanovišť, přes která jsem musel popořadě projít, já jsem je ale všechny navštívil napřeskáčku, než jsem zjistil, kde je začátek. Na prvním stanovišti mi bylo řečeno, že mám přinést několik dokumentů, které jsem ale měl v emailu, a neočekával jsem tudíž žádné zdržení. Rychlost internetu mi naneštěstí připomenula devadesátá léta a já jsem nebyl schopen stáhnout dokument o velikosti 3 MB. Nakonec mě jedna hodná paní v knihovně nechala použít svůj osobní počítač, který byl o poznání rychlejší. Jakmile jsem registraci začal, vše bylo otázkou hodin (úspěch!).
Jednou z věcí, které jsou předmětem mého výzkumu (ačkoliv jako vedlejší koncentrace, můj výzkum se zaměřuje především na politickou ekonomii rozvojové pomoci) je role koloniálního dědictví v německo-namibijských vztazích. Rozhodl jsem se navštívit docela zmiňovanou památku – starou sochu německého koloniálního jezdce – Reiterdenkmal. A tak přijdu na místo určení, hned za starým luteránským kostelem (také postaveným Němci), avšak němůžu tu sochu nikde najít. Jediné, na co jsem narazil, byl nově vybudovaný památník připomínající namibijskou nezávislost na rohu ulic Fidela Castra a Roberta Mugabeho (sic). Tak to vypadá, že Reiterdenkmal už tam není.
Namibie se nedávno ocitla na špičce žebříčku zemí s největší nerovností, měřeno Giniho koeficientem. Jedna věc, které jsem si všiml, byla vcelku vysoká koncentrace drahých německých aut. Zejména mě udivil fakt, že většina vozidel byla nová a obvyklý mix starších a novějších aut zde chyběl (kromě taxíků, které za chvíli zmíním). Myslím si, že lidé buďto mají peníze a pěkná auta, nebo ani jedno. Několik stovek metrů za mojí ubytovnou se také nachází několik jednoduchých obydlí. Viz fotografie.
Protože zde neexistuje žádný systém veřejné dopravy, lidé se spoléhají na taxíky. Tyto taxíky ale spíše než čístě komerční službu představují systém sdílené přepravy. Jednoduše přijdete na místo, kde stojí několik aut a vykřikujících řidičů. Vy řeknete kam chcete a oni vás strčí do auta. Tam čekáte dokud se auto doslova nezaplní, a pak se jede. Pokud není vozidlo úplně plné, řidič zastavuje cestou, aby dal šanci kolemjdoucím. Tito řeknou kam chtějí, a když mají štěstí, svezou se. Pokud ovšem chtějí jinam, řidič ani neodpoví a ignoruje je. Jakmile je vaše jízda u konce, jednoduše podáte řidiči bankovku. Je to velmi levné, několikakilometrová jízda stojí asi jeden americký dolar.
Na závěr musím říct, že je hodně co poznat a naučit se. Namibie je už pátá země, ve které budu žít, ale překvapení neustávají. Namibijci jsou naštěstí přátelští lidé, jídlo je plné živin (neskutečné banány) a pokud věci nejdou tak, jak mají, vždy se dá relaxovat na slunci.
